Berber pochází ze severní Afriky, z Maroka, Alžírska a Tuniska. Pravděpodobně je potomkem starověkých numidských koní, kteří sedlali už Kartaginci. Tito pouštní koně nebyli potomky divokých předků, kteří podle některých odborníků přešli z Iberského poloostrova v předhistorických dobách, ale směsí domácích koní z Egypta, Fénicie, Řecka a snad i ze Španělska, odkud přišli na konci starověku s Vandaly. Od 8. století n. l. se křížili s araby, ale přesto si uchovali původní znaky. Vyváželi se do západní Evropy a stali se předky koní andaluských.

Mimořádně skromný a odolný berber má úzkou lebku s výrazným klabonosem, poměrně krátký, silný krk, velmi silný hřbet s poněkud vyvýšeným křížem, strmou záď a nízko nasazený ocas. Ploché plece jsou někdy i strmé, ale pohyb je přesto dobrý. Původní horský typ, používaný elitní spahijskou jízdou, měří v kohoutku 145-155 cm, pobřežní araboberber je 155-165 cm vysoký. Hrudník bývá dostatečně hluboký, nohy dlouhé a silné, i když ne vždy bezvadné, spěnky bývají strmé. Holeň má obvod 18-52 cm. Původně byli berbeři vraníci, tmaví hnědáci nebo hnědáci, po přikřížení arabů se objevili i bělouši. Berber je velmi rychlý a vytrvalý, má dobrou, učenlivou povahu a je ovladatelný, odvážný a tvrdý. Je to typický kůň pouštních a horských kočovníků, a proto dokáže žít z nepatrného množství málo hodnotné píce a přitom celý den chodit pod sedlem. Výborně snáší vedro, nevadí mu střelba ani hluk a má lepší orientační smysl než jiní koně. Je vytrvalý v těžkém terénu.